Základní školaMěstec Králové
Den s mým mladším já
Všechno to začalo už den předtím, v pondělí si deváté ročníky nachystaly třídy. Kdy všude rozvěsili balónky a další strašidelné ozdoby, dveře celé zamazali falešnou krví, která některým holkám nešla z rukou dolů, a tak prosily pana školníka o pomoc.
V úterý už jsme se ráno poté sešli ve třídách a čekali, až to celé vypukne a naši malí prvňáčci dorazí. Když mírně zabrouzdám do září a my se s nimi seznamovali, tak to bylo vlastně hezké vidět nás zase v těch malých lavicích. Každý prvňáček si poté vybral jednoho z nás. Mě se chytla holčička jménem Nela, drobná blondýnka, co se celkem stydí.
Ale...ale... koho mi to připomíná?
Teď ale zpět do úterního dopoledne u nás na základní škole. Když už Nelča na půl devátou dorazila i s celým zbytkem třídy, tak se s námi přivítali, objímali a pak už jsme začali společně dlabat dýně. Nelča byla šikovná, práci jsme měli skvěle rozdělenou, já vykrajuji a ona vyndává vnitřek dýně. Mezitím jsme přemýšleli nad jménem pro naši paní dýni. A najednou Nelča říká: ,, Bude to Viktorka “. Já samozřejmě souhlasila, vždyť je to její dýně. Na chodbě jsme ještě měli nachystaná stanoviště právě pro případ, až ta dýně bude hotová, aby se prvňáčci nerozutíkali, protože, jak se říká, kdo si hraje, nezlobí. Na připravených stanovištích si mohli malovat, různě skládat a i přemýšlet u her. O velké pauze se vydali ven společně s námi a učitelkami na zahradu asi na půl hodinky. Děti si to užívaly, tu chvilku volna.
Ouu, a nastává loučení, smutek. Prvňáčkům končí vyučování a my ještě jdeme na hodinu. Těším se na další setkání o Vánocích. Někteří prvňáčci se šli podívat na akci, která byla připravena druhým stupněm, no a tím náš den končí, na viděnou.
Klára Horáková, 9. A
Projekty